Jak se vztyčovaly obelisky

Obelisky jsou již čtyři a půl tisíce let opravdovou záhadou. Není přesně znám ani jejich význam, ani přesný postup vztyčování. O způsobu, jakým Egypťané tyto obrovské kamenné sloupy vztyčovali, již bylo vysloveno mnoho teorií. Následující úvahy vycházejí z dostupných informací a z platných fyzikálních zákonů.

První obelisky se začaly budovat ve slunečních chrámech 5. dynastie kolem roku 2510 př. n. l. V 1. století n. l. je Říman Plinius starší považoval za symbolické zobrazení slunečních paprsků. Je rovněž pravděpodobné, že obelisky souvisely obecně s uctíváním menhirů. Čtyřicet pět staletí po vztyčení prvních obelisků zůstává velmi důmyslný systém , který egyptští stavitelé používali ke zdvihání kamenných jehel k nebesům, stále záhadou. Objevilo již několik hypotéz, ale nepůsobily příliš přesvědčivě. Je opravdu obtížné pochopit jak Egypťané mohli přepravit a pak následně vztyčit do dokonale kolmé polohy monolitické kvádry vážící několik desítek až stovek tun, když neznali kolo, opravdovou kladku ani rumpál! Navíc tvrdé dřevo se dováželo, bylo vzácnou komoditou.

Nová a realistická hypotéza

Tato teorie umožňuje vysvětlit způsob přesouvání žulového obelisku vysokého 20 metrů, se stranou základny o rozměru 3 metrů a vážícího přibližně 300 tun. Některé texty sice hovoří také o obeliscích vysokých až šedesát metrů, obelisky nalezené archeology jsou ovšem vysoké v průměru 35 metrů.

Vnější stěny byly obloženy otesanými kvádry, které nebyly spojeny maltou ani jiným pojivem. Po obou stranách centrálního vstupu byly původně monumentální zdobené brány. Nad branou byla římsa a překlad, který byl zdobený okřídleným kotoučem, který symbolizoval jednotu náboženství a státu. Terasovitá střecha tvořila průčelí mezi dvěma věžemi. Na hranách obou věží byly po celé jejich výšce římsy o kruhovém průřezu (tzv. oblounky) a masivní pylony tak elegantním způsobem odlehčovaly.

Pylon býval přirovnáván k hoře, na níž se zjevuje vycházející slunce. Jeho tvar připomínal hieroglyfický znak označující horizont, na kterém každé ráno mezi kopci vychází slunce. Bloky pylonu mohly také symbolizovat sestry Eset a Nebthet, díky nimž se znovu zrodil zavražděný bůh Usir, ztotožňovaný se Sluncem. Tato symbolika vychází z myšlenky, že vstup do chrámu představuje počátek dne, kdy jsou lidé svoláváni do nového života.

Vnější stěny byly zdobeny reliéfy, které nejčastěji oslavovaly úspěchy faraonovy armády. Faraon sám byl na reliéfech zobrazen jak zabíjí hordu nepřátel, které drží za vlasy. Tyto reliéfy měly krom jiného zapůsobit také na davy faraonových věrných, měly ale i rituální funkci. Předpokládalo se, že zaženou síly chaosu, s nimiž musel faraon neustále bojovat.

Stačilo dvě stě dělníků

Metoda, která je předmětem této nové teorie o vztyčování obelisků, by byla uplatnitelná bez vyvinutí příliš velkého úsilí při manipulaci. Navíc mohl být obelisk vztyčen a umístěn na podstavec s jinak těžko dosažitelnou přesností. Obelisk byl tažen po rampě z navršené zeminy dlouhé 130 metrů, jejíž sklon byl pět stupňů. Byl umístěn na saních tažených po dřevěných válcích. Hlavní tažnou sílu pak vykonávalo závaží tvořené kameny, které byly postupně naneseny do velkých sítí nebo do klecí zhotovených ze dřeva a lanoví.
Toto závaží se neustále pohybovalo nahoru a dolů. Rozsah pohybu mohl být ještě rozšířen o otvor. Při nakládání obelisku pod rampou a jeho vykládání na rampě byly saně znehybněny klíny a ukotveny do dřevěné nosné struktury, která sloužila jako jakési kolejnice. K přemístění obelisku stačila síla deseti tun, tedy přibližně stovka mužů. Takový počet mužů stačil k zajištění doplňkového tahu o síle přibližně 10 tun ( jeden muž = 10 kilopondů ). Dalších sto mužů zajišťovalo vedení saní, manipulaci s lanovím a zatěžování a odlehčování závaží.

Saně s obeliskem byly dotaženy na zděný podstavec, kde byly připevněny k otočnému čepu s velkým průměrem, který byl ukotven do zdiva. Na vrcholu nakloněné roviny pak byl monolit nastaven do předem vypočítaného bodu vychýlení z rovnováhy. Tento byl stanoven dle výšky obelisku a podstavce. Sestava obelisku a saní pak byla trojúhelníkovitě připevněna k dřevěnému, dokonale válcovitému otočnému čepu o velkém průměru, který byl ukotven do zděné struktury. Trojúhelníkovité upevnění působilo silný tlak, a zajišťovalo tak dobrou soudržnost jednotlivých součástí. K upevnění se používala spletená lana ( lana byla nejprve namočena a posléze usušena, jak vysychala, zkracovala se, a tak vyvíjela napětí ), která se k zemi připevnila velkou silou zaraženými dřevěnými klíny. Na špici obelisku leželo další závaží, které jej drželo ve vodorovné poloze.

Opatrné zdvižení do konečné polohy

V závěrečné fázi byl již monolit částečně nad šachtou pro překlopení, vyplněnou pískem. Jednotlivé části dřevěné nosné struktury nad touto šachtou byly rozebrány a odstraněny. Pak byl ze šachty otevřením jednoho nebo více otvorů odveden písek. Obelisk tak byl připraven k pomalému otočnému překlopení na podstavec. Celý úkon proběhl bez nárazů a většího rizika. Posuvný dřevěný díl při základně zděného podstavce umožňoval dočasně překlápění zastavit a očistit plochy podstavce předtím, než bude obelisk definitivně postaven na své místo. Nakonec bylo ještě třeba zbořit rampu a pomocnou zděnou strukturu, očistit a otesat podstavec a poté se již obelisk z růžové asuánské žuly zaskvěl v celé své kráse před chrámem. Tyto obelisky zdobily chrámová průčelí v Jarmaku a Luxoru, či vlastní prostory chrámů, např. Reův chrám v Héliopoli. Starověké nápisy a reliéfy nás informují především o přepravě monumentálních "kamenných jehel" z lomů na místa vztyčení. Nejznámější vyobrazení je na stěnách zádušního chrámu královny Hatšepsut v Dér el-Bahrí. Uvádí se tam, že obelisk byl vytesán, dopraven z Asuánu do Théb a vztyčen za pouhých 7 měsíců.