Egypťané věřili, že zachování těla umožní duši zemřelého dorazit na onen svět a začít tam nový život. Myšlenka balzamování mrtvých tak, aby si zachovali lidský vzhled, byla inspirována přirozenou mumifikací těl působením suchého pouštního písku. První svědectví o mumifikaci pocházejí z konce období 3. dynastie - tedy cca 2600 let př.n.l. Dokonalosti ale dosáhl proces mumifikace mnohem později - za vlády 21. dynastie.

Když rodina přinesla tělo zemřelého balzamovači, začalo vyjednávání o ceně - čím pečlivěji měla být mumifikace provedena tím vyšší byl pochopitelně poplatek. Příbuzní přinesly i potřebné kanopy pro uložení jater, plic, žaludku a střev. Když byl dohodnutý poplatek, mohl se pustit balzamovač do práce.

Staří Egypťané věřili, že je po smrti čeká další život a proto věnovali velkou péči hrobce a zvlášť pak tělu zemřelého. Balzamovači brzy zjistili, že mají-li být těla velmi dobře uchována, musejí se z nich vyjmout vnitřnosti. Zacházeli s nimi velmi opatrně a časem je začali odkládat je do nádob.Těmto nádobám se později začalo říkat kanopy. Víka těchto kanop měla podobu čtyř Horových synů - Amseta, Kebehsenufa, Hapiho a Duamutefa.

Nastal okamžik posledního rozloučení - pozůstalí oplakávají prince. Smuteční průvod vystupuje po strmé cestě k místu pohřbu - tedy k hrobce vykopané do skály. V pyramidách se pohřbívali pouze faraoni a jejich manželky. Před hrobkou je několik obchodníků, kteří nabízejí kultovní předměty těm, kteří si je nepřinesli s sebou. Katafalk tažený dvěma voly se přiblížil k zádušní kapli, která je střežena sokolem na bidýlku - symbolem Západu.