Bitva u Actia - konec samostatnosti Egypta

V říjnu roku 40 př.n.l. získal v rámci druhého triumvirátu Gaius Octavius Augustus, prasynovec a adoptivní syn Gaia Iulia Caesara, vládu nad západní částí Římské říše, Lepidus nad Afrikou a Marcus Antonius nad východem Římské říše. V roce 37 př.n.l. byl tento triumvirát prodloužen na dalších pět let. Jenže ...
Následující rok se Octavianus zmocnil Sicílie a Afriky a Marcus Antonius tak byl jeho poslední překážkou v cestě za absolutní mocí.

Svatba vyvolala válku

V říjnu roku 37 př.n.l. se Antonius oženil podle egyptských rituálů s Kleopatrou. V Říme byl již ale ženatý s Octavianovou sestrou Octavií, se kterou se oženil po smrti své první manželky Fulvie. Kleopatra tak ve svých rukou soustředila velkou moc.

To ovšem nehodlal tolerovat Octavianus a egyptskou roztahovačnost a sňatek Antonia a Kleopatry považoval za osobní urážku a výzvu k boji. Koncem roku 33 př.n.l. poslal Antonius ve snaze vyhnout se ozbrojenému konfliktu, zprávu o správě východní části říše římskému senátu. Octavianus ji ale podrobil tvrdé kritice. Antonius chtěl - podobně jako předtím Caesar - rozdělit východní Středomoří na několik provincií podřízených přímo Římu. Tyto provincie neměly být tak rozsáhlé, ale jejich území měla být pevně ovládána a hranice snadno ubránitelné. Tyto provincie by byly chráněny pásmem spřátelených království, v nichž by vládly domácí dynastie s přímou podporou a dohledem Říma.

Na jaře roku 32 př.n.l. soustředil Antonius s Kleopatrou velké námořní i pozemní vojsko v Efesu na západním pobřeží Malé Asie. Začátkem léta ale přeběhli dva Antoniovi spolubojovníci (Plancus a Titius) k nepříteli a prozradili Octavianovi, že Antonius sepsal závěť, ve které uznal Kaisariona Caesarovým synem, Kleopatřiny děti zahrnul majetkem a požadoval, aby byl pohřben v Alexandrii po boku Kleopatry. S touto poslední částí závěti Octavianus obratně seznámil Římany u nichž vyvolala velké pobouření. V říjnu roku 32 př.n.l. zmobilizoval římská vojska a vyhlásil Kleopatře válku.

Osudová bitva

Oba vojevůdci rozbili své tábory na mysu Actium v Ambrakijském zálivu (dnešní Arta) Jónského moře v jižní části řeckého kraje Épeiros. Na jaře roku 31 př.n.l. došlo k prvním potyčkám. Agrippa, Octavianův vojevůdce, se zmocnil všech ostrovů v pobřežním pásmu a svůj stan zřídil na ostrově Kérkyra (dnešní Korfu). Antoniovy lodě zůstaly odříznuty od zásobování. Na Octavianovu stranu se přidali i králové Thrákie a Paflagonie a co bylo snad ještě horší - přeběhl k němu i kdysi věrný spolubojovník Antonia Dellius s bitevním plánem.

Antonius a Kleopatra se museli pokusit prorazit blokádu s méně početnou flotilou. Spálili tedy těžké egyptské nákladní lodě, které byly příliš pomalé na to, aby unikli nepříteli a válečný poklad byl naloděn na Antonii - Kleopatřinu admirálskou loď. Proti Octavianovým 400 lodí mohl Antonius postavit 4 eskadry - tedy 240 lodí.

Agrippova lest

2. září roku 31 př.n.l. se po čtyřdenních bouřích začal zvedat lehký vítr a Antoniovy a Kleopatřiny lodě opustily v sevřeném šiku kotviště. Těžké egyptské lodě snadno odrážely útoky lehkých římských triér. Ale po šestihodinovém boji provedl Agrippa manévr, který změnil celou situaci.

Předstíral, že se vzdává a Publicola, který velel pravému křídlu Antoniovy flotily mu sedl na lep a pustil se do pronásledování. Tím ale narušil první linii Antoniovy armády. Toho obratně využil Agrippa a zaútočil na rozloženou flotilu. Kleopatra vše sledovala s odstupem a proklouzla svírající se pastí a dala se na ústup. Antonius skočil do rychlé pětiveslice a následoval ji. Zachránilo se pouze sto lodí.

Bitva zuřila dlouho do noci. Vítězství Římanů bylo drtivé, ale Antonius s Kleopatrou se zachránili a byli volní. Hrdá Kleopatra odmítla připustit porážku a do Alexandrie vplula s plnými plachtami a ověšená girlandami. Poslední ptolemaiovská panovnice dobře věděla, že Octavianus se nedá tak snadno odradit. Na oslavu svého vítězství nechal Octavianus postavit město Níkopolis nedaleko dnešní Prevezy (Řecko) a pokračoval do Egypta.

Kleopatra nebyla schopná unést porážku své země a ponížená Římem raději zvolila smrt. Podle legendy se nechala uštknout jedovatým hadem ve své hrobce ve společnosti dvou svých nejvěrnějších služebnic.