STAROVĚKÝ EGYPT A JEHO HISTORIE

Pro Egypťany představuje Stará říše (2778 až 2065 př. n. I.) prosperitu a zlatý věk. Je pravdou, že z mnoha hledisek je právě Stará říše obdobím největšího rozkvětu egyptské civilizace.
Prvním faraonem Staré říše, po němž zůstaly hmatatelné stopy, je Džoser. Tento panovník byl zakladatelem 3. dynastie. Mezi touto dynastií a dvěma raně dynastickými rody nedošlo k výraznému zlomu, avšak teprve s ní opravdu začíná historie egyptské civilizace. Postupně se začala systematicky zavlažovat úrodná půda, byl zaveden systém náboženských představ, jediný jazyk a jedno písmo a došlo k uvědomění si existence země v pravém slova smyslu. Džoserovi nástupci mohli využít znalostí nashromážděných během staletí a vytvářet originální civilizaci.

3. dynastie (2778-2723)

Nejvýznačnější událostí Džoserovy vlády bylo bezpochyby založení nového hlavního města Memfidy, které vystřídalo Cenej (poblíž Abydu). Džoser ovlivnil historii i tím, že pověřil svého vezíra, vynalézavého Imhotepa, výstavbou Stupňovité pyramidy v Sakkáře. Převzal dobré zvyky svých předchůdců a pokračoval v prvních egyptských nájezdech na Núbii. O králích, již nastoupili na trůn po Džoserovi, nevíme téměř nic. Tito panovníci se jmenovali Sechemchet, Chaba, Neferka a Huni.

4. dynastie (2723-2563)

Tato dynastie patří v celé historii Egypta k nejznámějším, neboť jde o dynastii velkých stavitelů pyramid. Pro vládu prvního krále této dynastie, Snofrua, byly typické výpady do Núbie, Libye a na Sinaj. Nechal si postavit pyramidy v Médúmu a dvě další v Dahšúru. Jeho syn Chufu je znám díky rozsáhlé a nádherné pyramidě s hladkými stěnami, kterou nechal během dvaceti let postavit na skalní plošině v Gíze, dnešního předměstí Káhiry. O následnictví po Chufuovi podle dnes již překonaného názoru soupeřily různé větve královské rodiny. Tyto boje měly mít podobu zavraždění následníka trůnu jeho bratrem, pozdějším panovníkem Radžedefem, jenž byl posléze rovněž usmrcen Rachefem, stavitelem Velké sfingy v Gíze, který tak pomstil bratra. Podle současných teorií však Radžedefův bratr zemřel sice předčasně, ale přirozenou smrtí. Dynastie bohatá na velkolepá architektonická díla končí vládami Menkaurea, stavitele třetí gízské pyramidy a Šepseskafa.

5. dynastie (2563-2423)

Během vlády této dynastie byl ve zvýšené míře uctíván Re, bůh Slunce. Tohoto boha si vybrala možná proto, že sama pocházela z Héliopole. Titul panovníka "Syn Reův", jímž se král identifikoval se slunečním božstvem, a který byl poprvé použit již v předchozí dynastii, nabývá na významu. Jméno boha Rea se stává součástí rodných jmen panovníků této dynastie. Řada faraonů podnikala tažení na Sinaj. Zdá se tedy, že se zaměřili na Asii, aniž by však opomíjeli Núbii. Na konci vlády této dynastie byla Stará říše na vrcholu své slávy.

6. dynastie (2423-přibližně 2300)

Nejznámějším králem této dynastie je Pepi I. Nechal postavit několik chrámů, oženil se s dcerou vysokého hodnostáře města Abydu a jako druhou manželku si zvolil její sestru. S těmito dvěma sestrami měl syny, kteří po něm převzali vládu. Tak jako jeho předchůdci i on měl zájem o Núbii a provedl mnoho výpadů do Asie. Vládl téměř čtyřicet let. Jeho syn Merenre I. vládl pouze několik let. Navázal na núbijskou politiku svého otce a dostal se hluboko za první katarakt, kde si podrobil Súdánce. Po něm nastoupil na trůn jeho tehdy šestiletý nevlastní bratr Pepi II., který vládl neuvěřitelných devadesát čtyři let. Právě za vlády tohoto faraona, která byla nejdelší v celé egyptské historii, proběhly první obchodní výpravy do Byblu (Foinície) a země Punt. Titul nomarchy, tj. správce nomu, se stal dědičným. S Pepim II. začal úpadek Staré říše. Vysoký věk a neschopnost energicky vládnout rozsáhlé říší znamenaly konec jedinečné prosperity.