Pepi II. – nejdelší vláda v dějinách

Devadesát čtyři let! Tak dlouho údajně trvala nejdelší vláda faraonských dějin, vláda faraona 6. dynastie Pepi II. Nepříjemným důsledkem jeho výjimečné dlouhověkosti ovšem byl politický chaos, do něhož země následně upadla a který dosáhl takových rozměrů, že jeho smrt byla zároveň koncem zlatého věku.

Pepi II., čtvrtý nebo pátý faraon 6. dynastie (2360 – 2180 př.n.l.), byl pravděpodobně synem Pepi I. a Anchesenmerire II., princezny pocházející z Abydu. Před Pepim II. vládl jeho nevlastní bratr Merenre, který ovšem u moci zůstal jen velmi krátce, zřejmě jen pět nebo šest let. Merenre svou krátkou vládou navázal na politiku svého otce Pepi I. – těžil v dolech na Sinajském poloostrově a pod vedením věrného generála Veniho, který sloužil již za vlády Pepi I., podnikal vojenská tažení do Palestiny.

Jelikož mu bylo pouhých sedm let, a nemohl tedy sám panovat, vládli místo něj jako regenti jeho matka Anchesenmerire II. a matčin bratr a Pepi strýc Džau, který už za Merenreovy vlády vykonával funkci vezíra. Anchesenmerire II. byla zcela jistě velmi silnou osobností, která výrazným způsobem zasahovala do politických dějin Egypta. Na vápencovém bloku pocházejícím z jejího zádušního chrámu se dochoval nápis, který Anchesenmerire II. popisuje jako "královskou manželku Pepi I. a Merenrea a matku krále Pepi II.". Zádušní chrám se stal centrem kultu této mocné královny. Je možné, že Pepi I. jednal promyšleně, když se postupně oženil s oběma dcerami vlivného velmože z Abydu Chuje. Politickým cílem jeho sňatků bylo posílení vztahů s Horním Egyptem, kde se začaly objevovat první projevy touhy po nezávislosti. V tomto období si totiž nomarchové začali hrát na velké pány – měli vlastní dvůr a s oblibou si přisvojovali honosně znějící a více či méně uzurpátorské tituly, jako např. "vezír Jihu" a prosazovali právo na dědičné nástupnictví. To Pepi I. nemohlo nechat klidným, neboť Horní Egypt byl již tehdy strategickou a životně důležitou základnou pro karavanní cesty vedoucí do Núbie.

Když mladý Pepi II. dospěl do věku, v němž mohl začít samostatně vládnout, navázal na politiku svého otce a nevlastního bratra. Nezkušenému faraonovi jistě stále pomáhal dřívější regent Džau. Pepi II. se tedy soustředil na Sinajský poloostrova zemi Punt (s níž faraoni obchodovali již za vlády 5. dynastie), odkud se dováželo stále více vzácných kovů.

Pepi II. se zajímal i o Núbii, která měla pro egyptské hospodářství zásadní význam. Na počátku své vlády panovník podnikl vítězná tažení v oblasti Dongoly. Další tažení podnikl ještě dále na jih, do země Jam, která se rozkládala jižně od Buhénu mezi druhým a třetím kataraktem.

Pepi II., o kterém toho vlastně moc nevíme, byl zřejmě nepříliš výrazným faraonem, který se vyznačoval jen svým nezdolným zdravím. Podílel se na zkrášlení svého hlavního města Memfidy (Mennoferu) a důležitých měst v Horním Egyptě. Nechal si postavit pyramidu v jižní části sakkárského pohřebiště o "skromné" výšce 50m. Jeho vláda byla příliš dlouhá a královská moc se postupně oslabovala ve prospěch nomů. Král byl dokonce donucen k vydání dvou dekretů o imunitě, jimiž zbavil povinnosti platit daně a jiné odvody všechny lidi a majetek patřící k Minovu chrámu v Koptu.

Ve druhé polovině Pepi vlády se začala stále více projevovat nespokojenost zemědělců, až se nakonec proti úředníkům státní správy vzbouřili. Kromě těchto lidových povstání musel starý panovník čelit i nátlaku egyptských boháčů, kteří pro provádění svého zádušního kultu získávali další a další pozemky po celé zemi, což ještě zvyšovalo nerovnosti mezi společenskými vrstvami.

Smrtí Pepi II. skončil zlatý věk Staré říše a začalo nepokojné První přechodné období, poznamenané nejistotou a chaosem. Spory o trůn vedly k nevyhnutelné krizi. Na trůn usedl Merenre II., jeden ze synů, které měl Pepi II. se svou nevlastní sestrou Neit. Merenreovou manželkou byla údajně královna Neitokret, která se stala poslední panovnicí 6. dynastie.