STAROVĚKÝ EGYPT A JEHO HISTORIE

Ze starověkého Egypta přežilo několik mýtů o vzniku světa. Každé větší náboženské středisko mělo vlastní verzi mýtu o stvoření, jež se od sebe lišily osobou stvořitele, který byl samozplozený a stvořil nejprve ostatní bohy a bohyně a potom lidstvo. Jednotlivá božstva, o nichž se v příbězích pojednává, se vztahují k zeměpisným oblastem, v nichž mýtus vznikl. Není ale možné určit který z mýtů byl ve své době nejrozšířenější.

MÝTUS O STVOŘENÍ Z MEMFIDY

Ptah byl samozplozený stvořitel, který byl nazýván "Otec bohů, z něhož vzešel všechen život". Vesmír stvořil tím, že si promítl v srdci všechny jeho aspekty a potom své myšlenky vyslovil nahlas. Nejprve stvořil ostatní bohy a pak města se svatyněmi, v nichž začali bohové bydlet. Poskytl dřevěné, hliněné a kamenné sochy jako těla pro ducha neboli božskou moc (ka) těchto bohů a zařídil, aby jim byly navěky přinášeny oběti. Všechny věci a všichni lidé a zvířata vznikli tak, že Ptah prostě vyslovil jejich jména.

Pozadí mýtu

Memfis (starověký Mennofer) se nachází asi 24 km na jih od dnešní Káhiry v místech dnešní vesnice Mit Rahína. Město bylo založeno na počátku I. dynastie (přibližně 3100 př.n.l.) jako administrativní centrum Egypta, ale do současnosti se dochovala jen velmi malá část tohoto starověkého města, především proto, že se ve středověku používaly kameny z jeho ruin při stavbě kostelů a mešit v Káhiře. Memfidský mýtus o stvoření je zapsán na obdélníkové desce o rozměrech 92x137cm z černého granitu. Dnes se nachází v Britském muzeu v Londýně. Nápis nechal vytesat panovník 25. dynastie Šabaka, který také nařídil, aby deska byla umístěna v Ptahově chrámu v Memfidě.

V úvodu se vysvětluje, že Šabaka nechal příběh vytesat do kamene, protože originál byl napsán na materiálu, který rozežírali červi (pravděpodobně šlo o papyrus nebo kůži). Vzhledem k jazyku na nápisu, který byl typický pro Starou říši, se předpokládalo, že i originál pocházel z tohoto období. Dnes ale víme, že originál pocházel z konce Ramessovského období, přestože se o Ptahovi jako o stvořiteli mluví už v období Staré říše.

V memfidském mýtu o stvoření je bůh spojen s vyřčením svého jména, které vyvolává životní sílu (ka), ta potom potřebuje nádobu, v níž by mohla přebývat. Nejvhodnější je socha, protože tak pak může působit jako modla kultu. Egypťané věřili, že lidské bytosti mají vlastní ka, které se umělecky znázorňovalo jako dvojník této osoby. Po smrti pak bylo nutné zachovat tělo, aby přežilo ka (často překládané jako "duch"). Podobný obřad probíhal na sochách bohů a králů ve schránkách a chrámech i na mumifikovaných tělech před pohřbem. V ceremoniálu nazývaném "Otevírání úst", posledním obřadu před uložením do hrobky, se k ústům a k nosu sochy nebo mrtvého přikládaly různé obřadní nástroje, které měly probudit smysly a pomoci vdechnout život do sošky s ka. Vznik tohoto rituálu je připisován memfidskému stvořiteli Ptahovi. Současný název "Egypt" je odvozen z řeckého názvu této země Aigiptos. Existují domněnky, že název vznikl z pojmenování Ptahova chrámu v Memfidě nazývaného Hwt-ka-Ptah (což znamená "Sídlo Ptaha").

MÝTUS O STVOŘENÍ z ELEFANTINY

Za stvořitele byl v tomto kultovním středisku považován Chnum, bůh s hlavou berana z oblasti jižního kataraktu. Vesmír stvořil tak, že na svém hrnčířském kruhu vytvaroval z hlíny ostatní bohy, lidstvo (Egypťany i cizince), zvířata, ptáky, ryby, plazy a rostliny. Zvláštní pozornost věnoval tvarování lidského těla, krev nechal téci po kostech a na celé tělo pečlivě natáhl kůži. Pečlivě se také staral o zavedení dýchací a trávicí soustavy, obratlů a pohlavních orgánů. Poté zajistil pokračování lidské rasy tím, že dohlížel na početí a práci.

Pozadí mýtu

Elefantina je ostrov uprostřed Nilu nedaleko Asuánu blízko prvního kataraktu u jižní hranice Egypta. V Římském období bylo toto místo velkým městským sídlem. Bylo hlavním kultovním centrem boha Chnuma, který byl uctíván v triádě se svou manželkou Satet a jejich dcerou Anuket. Jeho ženským protějškem byla žabí bohyně Heket, která byla především bohyní porodu a sloužila u královských porodů jako božská prostřednice. Ve chvíli, kdy Chnum vytvořil na svém hrnčířském kruhu prvního člověka, dala Heket život nenarozenému dítěti, které umístila do matky.

Verze mýtu o stvoření z Elefantiny je zachycena na zdech řecko-římského chrámu v Esně v Horním Egyptě. Z tohoto chrámu se dochoval jen jeden hypostyl. Znění mýtu potvrzují oslavné hymny věnované Chnumovi jeho kněžími. Stejný námět se objevuje v mýtu o božském zrození panovníka, v němž Chnum tvoří vládce a jeho nebo její ka na hrnčířském kruhu z hlíny.

MÝTUS O STVOŘENÍ HERMOPOLE MAGNY

Tento mýtus se nejprve zaměřuje na prvky, které jsou ke stvoření nezbytně nutné. Základní faktory byly upraveny do čtyř párů: prvotní voda (Nun a Naunet), vzduch neboli síla (Amon a Amaunet), temnota (Kuk a Kauket) a beztvarost neboli nekonečnost, překládaná také jako síla záplavy (Heh a Hehet). O těchto božských zosobněních základních prvků světa se mluví jako o Osmeru (egyptsky chemen) . Všichni čtyři bohové měli žabí hlavy a všechny čtyři bohyně hlavy hadů. V určité chvíli se tyto čtyři prvky spojily a při prudkém uvolnění energie proběhlo stvoření.

V tomto mýtu o stvoření existují dvě verze toho, co následovalo. Podle jedné povstal prvotní pahorek země - lisovaný jako Ostrov plamenů – z pravod. Bůh Thovt v podobě ibise snesl na tento pahorek kosmické vejce, které puklo a zrodilo se z něj slunce a okamžitě vystoupilo na oblohu. Podle druhé verze plul na povrchu vodstva lotos (zosobňovaný jako Nefertem), a když se jeho okvětní lístky rozevřely, vystoupilo z nich slunce. Při této přežitosti bylo slunce označeno jako Hor.

Pozadí mýtu

Hermopolis Magna (současný el-Ešmúnén, starověký Chemenu) se nachází na západním břehu Nilu ve' středním Egyptě blízko dnešního moderního města Mallawi. Byl hlavním kultovním střediskem boha Thovta, kterého Řekové ztotožňovali se svým bohem Hermem.

Nejranější známá verze tohoto mýtu se datuje do Střední říše (přibližně 2055-1650 př.n.l.). Je skvělou ukázkou toho, jak může místní božstvo ve spojení s určitou teologií dospět k celonárodnímu významu, když vzroste význam jeho kultovního střediska. V daném případě je bohem Amon, který v tomto mýtu vystupuje jako Amon Kematef, "Ten, který dokončil svoji chvíli". V Thébách byl Amon považován za hlavního stvořitele a jeho kněží byli schopni v této oblasti sesadit krále.

Tam, kde je zobrazováno stvoření boha slunce, je někdy osm prvotních božstev znázorňováno jako paviáni, kteří vítají východ slunce. Je to zajímavá ukázka toho, jak starověcí Egypťané pozorovali svět a svá pozorování zahrnovali do náboženského systému. Při východu slunce si paviáni sedají na zadní nohy a zvedají přední packy, aby jejich spodní stranu mohly zahřát první ranní paprsky slunce. Tato poloha s pažemi i dlaněmi zvednutými před obličej byla přijata jako poloha uctívání bohů.

Starověcí Egypťané se domnívali, že čísla čtyři a osm mají magický význam. Obě čísla znamenala úplnost, a tak v souvislosti s náhledem obyvatel Hermopole na svět dává smysl stvoření osmi božstev ve čtyřech párech.