Otroci a sluhové v Egyptě

Mezi otroky a sluhy nebyl příliš velký rozdíl. Sluhové mohli samozřejmě ze služby u svého pána odejít, kterážto svoboda otrokům dopřána nebyla. Nicméně se stávalo, že byli otroci propuštěni z otroctví a naopak svobodní sluhové museli sami sebe prodávat do otroctví, aby unikli životu v bídě. Otrokům ani sluhům rozhodně nebylo co závidět.

Otroci x sluhové

Sluhové měli přesně stanovené úkoly na bohatých panstvích vysokých úředníků, v chrámech i vilách nejzámožnějších Egypťanů a za své služby pobírali odměnu. Mohli pracovat jako vebau, „číšníci”, jejichž důležitým úkolem bylo obsluhovat panstvo u stolu. Mohli být „naslouchací”, kteří čekali na zavolání svého pána, nebo šemsu, kteří pána doprovázeli, když šel ven.

Sluhové šemsu u sebe neustále nosili košťátko, srolovaný koberec a dlouhou hůl. Když se jejich pán zastavil, rozbalili koberec a při každé příležitosti jej ometali. Jiný služebník nosil sandály, které nasazoval pánovi poté, co mu otřel nohy. Další služebnictvo pracovalo v kuchyních, zajišťovalo úklid a řádný chod domácnosti. Všichni tito sluhové byli svobodní. Svobodně mohli odejít od svého pána, pokud k nim byl nespravedlivý, svobodně se mohli usadit a pracovat sami na sebe, svobodně mohli nabývat majetku a zhodnocovat jej. Ve službě byli placeni za odvedenou práci.

Otroci v Egyptě

Otroci, nazývaní hernu či baku, tuto možnost neměli. Postavení otroků v Egyptě se velmi odlišovalo od postavení otroků v klasických otrokářských společnostech, jakými byly např. staré Řecko a Řím. V Egyptě neexistovalo právně zakotvené postavení otroků. Mohli vlastnit majetek, mohli ho odkazovat a dokonce mohli mít i své otroky. Existují doklady o tom, že otrok se mohl stát i písařem. O nejednoznačné povaze jejich postavení vypovídá i fakt, že slovo hernu tvořilo část označení „kněze” hernu necer, služebníka božího, a tak by mělo být spíše překládáno jako „sluha”.

Zejména od doby Nové říše byli otroky většinou cizinci. Jednalo se hlavně o válečné zajatce, které Egypt získal při vítězných taženích. Zajatci byli považováni za válečnou kořist, a jako takové je dostávali buď nejudatnější vojáci, nebo chrámy a královská panství. Tito otroci byli součástí státní pokladny stejně jako královský dobytek a mohli být kdykoli prodáni či vyměněni jako zboží. Když otrokyně porodila dítě, bylo jí odebráno a mohlo být také prodáno. Pán své otroky mohl libovolně prodávat i pronajímat a také je odkazovat svým dědicům.

Otroci na rozdíl od sluhů nebyli svobodní, a v případě útěku po nich bylo vyhlášeno pátrání. Přes to všechno nebyl osud otroků na egyptském území o tolik horší než osud svobodných sluhů. Ti totiž sice měli možnost volby, stejně jako otroci ale patřili k vrstvě, která většinou žila v nejistotě a bídě. Tak se stávalo, že svobodní lidé museli sami sebe prodat do otroctví, aby vybředli z marasmu nouze. Oběma společenským skupinám hrozil od nespokojených pánů výprask a výtky.

Osvobození z otroctví

Stávalo se, že otroci byli svými pány osvobozeni, nebo že si svobodný sluha vzal za ženu otrokyni narozenou v egyptském domě. Tím byla žena osvobozena z otroctví a i její děti byly považovány za svobodné. Těm šťastnějším dokonce jejich bývalý pán dával i věno do manželství. Někdy se takto mohli vyvázat z otroctví i muži. Podle textu uloženého v muzeu v Louvru se jedna svobodná žena provdala za jistého Ameniua, válečného zajatce a otroka, který patřil jejímu strýci, královskému holiči při chrámu. Po švem osvobození z otroctví Ameniu dokonce převzal živnost svého bývalého pána. Nebylo ani vzácností, že otroci se svolením svých pánů nakupovali půdu.