Setba a sklizeň v údolí Nilu

Jakmile po záplavách začala voda v Nilu klesat, pustili se venkované do práce na polích. Několik měsíců pod spalujícím sluncem věnovali veškerou svou péči půdě. Pod dohledem správce pilně pracovali v naději, že odměnou obdrží podstatnou část sklizně, a budou tak moci celý rok dosyta jíst. Proto dřeli a plahočili se od svítání do soumraku s primitivním nářadím, jen aby vypěstovali obilí, jehož většina stejně nakonec skončila ve faraonových sýpkách.

Několik měsíců těžké práce

Když ke konci měsíce chojak (začátek listopadu) začala voda v Nilu opadávat, mohli začít vesničané osévat pole. Nejdříve ale museli rozbít hroudy a přeorat ještě vlhkou zem. Jejich jediným vybavením byla motyčka nebo primitivní dřevěný pluh tažený dvěma voly nebo krávami, někdy také dvěma muži. Za tímto potahem následovali rozsévači, kteří po poli rozhazovali zrní, jež si nabírali z velké hromady. Poté byla na pole vypuštěn dobytek, aby zašlapával zrno do země.

Pak nezbývalo než trpělivě čekat, až obilí vyraší, a přitom je chránit před nejrůznějšími hrozícími katastrofami. Před nálety kobylek nebo krupobitím je mohli uchránit jedině bohové. Hlavní úkol vesničanů tedy spočíval v odhánění žravých hrochů, ptáků vyzobávajících zrní, dobytka nepřejících sousedů, myší a krys. Když obilí vzrostlo, museli si dávat pozor na vyhladovělé chudáky, kteří na pole chodili krást.

Místo srpu hroší čelisti

Sklizeň začínala v posledních dnech měsíce epep (kolem 10. června). Ženci byli vybaveni krátkými srpy, které se zhotovovaly z hroších čelistí, v nichž byly zuby nahrazeny kousky pazourku. Klasy dosahující někdy i výšky dospělého muže sekali ve výši kolen. Rytmus práce udával a udržoval pískáním flétnista. Ve stínu sykomory stál na voze majitel panství, který dohlížel na to, aby správce své pracovníky držel zkrátka.

Zbytky stébel ponechané na poli byly spaseny dobytkem. Posekané klasy se svazovaly do snopů, kterých na každém poli stálo čtyři až pět. Pak se snopy ve velkých sítích se širokými oky převážely na oslím hřbetě na mlat. Oslař držel v ruce krátkou hůlku a dával pozor, aby se cenný náklad nepřevážil a nespadl na zem.

Poté následovalo mlácení. Klasy byly rozloženy na vyrovnaném půlkruhovém mlatu špičkou do středu. Na ně byla vypuštěna zvířata (ovce, osli nebo voli), aby je pošlapala. Jeden dělník dohlížel na to, aby klasy byly pošlapávány rovnoměrně. Zatímco se ranami holí dokončovalo mlácení, vršili vesničané vidlemi slámu do stohů ve tvaru komolého jehlanu. Na stozích si dali záležet, protože měly vydržet celý rok. Aby se stohy nezhroutily, zasouvaly se do nich seshora dva dlouhé papyrové stvoly. Na mlatu zatím ženy smetaly zrní košťátkem. Vlasy měly zakryté plachetkou, aby se do nich nedostal prach. Poté se pustily do čištění obilí províváním - zrní vyhodily do vzduchu a zachytily, tentokrát však již bez plev vyfoukaných větrem. Posledním krokem bylo prosívání, při němž se odstranily zbývající nečistoty.

Pak už zbývalo uskladnit obilí do královských sýpek. Pět metrů vysoké lepenicové sýpky měly tvar cukrové homole o průměru dvou metrů. Stály na dvoře obehnaném ohradní zdí. Obilí se do nich vsypávalo zeshora. Ve spodní části byla pečlivě uzavřená dvířka, jimiž se zrní vyjímalo. První výsledky sklizně se obětovávaly místním bohům. Faraon obětoval bohu úrody Minoví při svátku slaveném v měsíci pachon (16. březen - 14. duben). Bohatí i chudí děkovali božstvům za úrodu. Všichni s důvěrou očekávali další záplavy, jimiž začne nový cyklus zemědělských prací. Doufali, že i nadcházející záplavy zajistí bohatou úrodu a nikdo nebude trpět hlady.