Bitva u Rafie – vítězství Ptolemaia IV.

Bitva u Rafie patří k největším střetům helénistického světa a byla klíčovým momentem soupeření mezi Ptolemaiovským Egyptem a Seleukovskou říší o kontrolu nad Sýrií a Palestinou. Dlouhodobé napětí mezi oběma státy vyvrcholilo během tzv. čtvrté syrské války. Seleukovský král Antiochos III. usiloval o znovuzískání Koilé Sýrie (dnešní jižní Sýrie, Libanon a Palestina), zatímco egyptský král Ptolemaios IV. Filopatór se snažil udržet ptolemaiovskou nadvládu v oblasti.

Průběh bitvy u Rafie

Podle dobových záznamů měly obě armády zhruba 60–70 tisíc pěšáků, několik tisíc jezdců a válečné slony. Seleukovci nasadili indické slony, Ptolemaiovci africké, které se však ukázaly být slabší. Rozhodující se stala pěchota: egyptská falanga (zavedl ji Filip II. a zdokonalil Alexandr Veliký), posílená domácími egyptskými vojáky, dokázala prolomit seleukovské linie. Přestože Antiochos osobně zvítězil na jednom křídle, střed jeho armády se zhroutil, což vedlo k celkové porážce.

Vítězství upevnilo vládu Ptolemaiovců nad Koilé Sýrií a dočasně zastavilo seleukovskou expanzi. Zároveň však mělo vnitřní dopady: vyzbrojení egyptského obyvatelstva posílilo jeho sebevědomí a v následujících desetiletích přispělo k častějším povstáním proti ptolemaiovské moci. Pro Seleukovce byla porážka poučením — Antiochos III. se k boji o oblast vrátil později a nakonec uspěl.

Když v roce 204 př. n. l. nastoupil na trůn v Egyptě Ptolemaios V. (který byl tehdy v dětském věku), osnoval Antiochos nové plány na dobytí Palestiny. Podnikl nový útok a dosáhl v roce 198 př. n. l. v bitvě u Paneionu při pramenu řeky Jordánu rozhodujícího vítězství, které ukončilo vládu Ptolemaiovců nad Palestinou.