Pohřbívání ve starověkém Egyptě prošlo (stejně jako celá společnost) vývojem. Ne každý měl tolik peněz, aby si mohl dovolit podstoupit proces mumifikace. V takovém případě byli lidé pohřbíváni do jam v písku. Ženy si pak nechávaly vyrobit „příčesky“, což souviselo s bohyní Hathor. My se dnes ale podíváme na proces mumifikace.


Když rodina přinesla tělo zemřelého balzamovači, začalo vyjednávání o ceně – čím pečlivěji měla být mumifikace provedena tím vyšší byl pochopitelně poplatek. Příbuzní přinesly i potřebné kanopy pro uložení jater, plic, žaludku a střev. Když byl dohodnutý poplatek, mohl se pustit balzamovač do práce – začala příprava zemřelého na věčnost (mumifikace).

Procesy mumifikace

Vyjímání mozku a vnitřních orgánů

Tělo zemřelého položil na balzamovací stůl, který byl většinou z opracovaného kamene a měl tvar lůžka. Nohy balzamovacího stolu byly ozdobeny postavami lvů. Stůl býval nakloněný nebo do něj byly vyryty žlábky, kterými odtékala voda a další tekutiny užívané pro omývání těla.

V první fázi bylo nutné odstranit mozek nosními dírkami pomocí kovového háčku. Ty byly většinou bronzové a mohly být až 40cm dlouhé. Na konci byly zahnuté, aby bylo jednodušší narušit strukturu mozku a vytáhnout ho nosem ven. Někteří balzamovači raději mozek vyndávali otvorem v týlu ve spodině lebeční.

Po odstranění mozku vstříkli balzamovači do dutiny lebeční směs pryskyřice z jehličnanů, včelího vosku, rostlinných olejů a někdy také bitumenu. Nejprve však tuto směs museli zahřát, aby byla tekutější. Po ztuhnutí tyto oleje vytvořili pevnou hmotu.

Po odstranění mozku přišla řada na vnitřní orgány. Balzamovač ostrým kamenným nožem provedl řez břišní stěnou, aby mohl vyjmout střeva, žaludek, plíce a játra. Srdce – považované za hlavní orgán myšlení a moudrosti – se buď nechávalo v těle, nebo se nahrazovalo skarabem ve tvaru srdce. Vnitřnosti byly očištěny, ošetřeny natronem a zabaleny do velmi jemného lněného plátna (jemnost látky závisela na sociální vrstvě, do níž zemřelý patřil). Každý orgán byl takto zabalen a uložen do speciální kanopy se jménem zesnulého.

Ošetření těla při mumifikaci

Vnitřnosti byly nahrazeny aromatickými látkami. Balzamovači „nasolili“ tělo uvnitř i na povrchu krystalky natronu, který se těžil ve Wádí Natrún v Západní poušti, zhruba na půl cesty mezi Káhirou a Alexandrií. Natron měl hydroskopické vlastnosti a tak pohlcoval vlhkost tkání. Tento proces vysušování těla trval 45 až 70 dní.

Když byl proces vysušování těla dokončen, bylo tělo znovu omyto a pomazáno různými oleji a balzamovacími přípravky. Hrudní koš a lebka se naplňovaly asi patnácti přípravky, které měly tělo konzervovat a zabránit hnilobě. Na uši, oči, nos, ústa a ránu po řezu se používal včelí vosk. Dále se používal také skořicovník, cedrový olej, guma, hena, cibule, dřevěné piliny, len a různé druhy pryskyřice.

Nakonec musel balzamovač celé tělo opatrně zavinout do obinadel. Používala se lněná obinadla napuštěná gumou. Prsty byly velice křehké a proto se na ně dávaly speciální ochranné návleky. Mezi vrstvy obinadel se vkládaly amulety, které měly chránit zemřelého na jeho poslední cestě. Při všech těchto činnostech balzamovač monotónně recitoval magická a náboženská zaříkadla. Tím jeho práce skončila a mohl mumii vrátit rodině. Příprava zemřelého na věčnost byla hotova.

Skarabem se nahrazovalo v těle zemřelého srdce

Skarabem se nahrazovalo v těle zemřelého srdce