Co mají společného Ramesse II. a Jan Lucemburský – 2.díl

V roce 1976 se rozhodla zorganizovat v Paříži výstavu zasvěcenou právě velkému faraonovi. Mumie Ramesse II. se tedy vydává na další cestu. 26. září 1976 přistává na palubě letadla francouzské armády na letišti v Paříži. Mumie velkého faraona byla přivítána se všemi poctami a podnikla okružní cestu Paříží, když “navštívila” všechna významná místa pařížské historie.

V Antropologickém muzeu byla mumie svěřena asi stovce vědců a techniků, kteří se pokusili v těch nejlepších podmínkách o její záchranu. Odborníci měli několik úkolů: prostudovat samotnou mumii a diagnostikovat její stav, aby bylo možné určit to nejvhodnější ošetření. Detailní zkoumání umožnilo především lépe poznat bal-zamovací techniky prováděné v Nové říši a zaznamenat jejich vliv na mrtvé tělo. Když mrtvé tělo zbavili vnitřností, bylo prvním krokem tělo vysušit.

Balzamovači si byli velice dobře vědomi skutečnosti, že pokud by v mumii zůstala nějaká vlhkost, shnila by. To jim bylo jasné. Prvotním cílem tedy bylo vysušení těla. Používali bikarbonát sodný v malých sáčcích. Nějakou dobu nechali tedy mrtvé tělo vysušit. Mumie “zeštíhlela”, kůže se stáhla kolem kostry. Po určité době odstranili sáčky s natronem. Dovnitř těla pak vložili různé věci – kousky tkaniny, pryskyřici, masti. Uvnitř mumie se tedy nacházely rozličné rostlinné zbytky. Bylo tam obrovské množství heřmánku. Objevily se také listy nikotiany. Staří Egypťané používali ve velké míře masti, směsi se živicí, pryskyřici, včelí vosk a tuky.

Co prozradila mumie Ramesse II.

Studium mumie rovněž umožnilo odhalit anatomické zvláštnosti slavného panovníka. Na svou dobu to byl Ramesse II. rozhodně velký člověk – mumie měřila 172 centimetrů. Když zohledníme určité zmenšení po balzamování, dostaneme se na metr šedesát pět. Byl to člověk nepochybně z mediteránské oblasti, bílý v porovnání se společností, ve které žil, a měl bílé vlasy. Tedy stařec s bílými vlasy.

Další otázka vyvolala také četné polemiky. Kolik bylo faraonovi let, když zemřel? Když připočteme k jeho 67 letům vlády ještě 25 let, které předcházely jeho nástupu na trůn – což je doloženo písemnými prameny – dostaneme 92 let! Zemřít tehdy ve dvaadevadesáti bylo skutečně něco zcela výjimečného. Naděje na to, že se lidé dožijí dvaceti let, byla tehdy zhruba jedna ku čtyřem.

K přesnému určení patologií Ramsese II. a k identifikaci příčin jeho smrti byla použita moderní medicínská technologie 70. let 20. století. Měl patologické nálezy starého člověka – arteriosklerózu, lézi na úrovni ramene, artrózu, postižení páteře. Mluvilo se i o jeho chrupu. Byl v hrozném stavu, ale to není u devadesátiletého člověka nic neobvyklého. Analýza mumie pomohla získat cenné informace. Hlavním úkolem však bylo zbavit mumii ničivých zárodků. Viníkem byla vzácná houba.

Po důkladném prozkoumání bylo rozhodnuto ozářit mumii paprsky gama. Samotnému ozáření – kvůli vyloučení jakéhokoliv rizika – předcházelo testování. Testy bylo pověřeno oddělení jaderné fyziky institutu v Grenoblu. V Paříži v laboratoři kryptogamních rostlin Antropologického muzea tedy sejmuli několik hub nalezených na mumii. Poté je kultivovali a připravili dva vzorky. Jeden kontrolní a druhý určený k ozáření. Výsledky pokusů se shodovaly s předpoklady vědců. Ozařování mumie Ramesse II. mohlo začít. Úspěšně.

Velký král se mohl vrátit domů do Egypta. Od té doby odpočívá ve speciální vitríně, v pružném, nepropustném izolátoru. Ramses II. dosáhl – podobně jako všichni velcí vládci – nesmrtelnosti. Nejen na nebesích, jak věřil za svého života, ale i na zemi. Podobná cesta jako Ramsese II. do Paříže čekala i o několik tisíc let mladšího panovníka, českého krále Jana Lucemburského.

Jan Lucemburský a pohnuté osudy jeho ostatků

Ostatky našeho krále Jana Lucemburského měly rovněž pohnuté osudy, mnohokráte se od okamžiku úmrtí krále, r. 1346 v bitvě u Kresčaku, stěhovaly. Klid na delší dobu nalezly až po 2. světové válce v katedrálním chrámu v Lucemburku, u příležitosti 600. výročí úmrtí dne 26. srpna 1946. Král Jan si přál být pohřben v klášterní kryptě v Clairfontaine. Jeho přání se doposud nevyplnilo.

Po několika desetiletích odpočinku se král Jan vydává na posmrtnou cestu. V srpnu roku 1980 přicestoval znovu do Prahy na krátkou návštěvu – jak vlastně bylo jeho zvykem i za života. Tentokrát však přijel v rámci zkoumání ostatků vzácných osobností našich dějin, vedených Dr. Vlčkem. V rámci zkoumání bylo zjištěno, že měřil asi 170 cm, byl štíhlé svalnaté postavy a v bitvách a turnajích utrpěl mnohá vážná zranění. Smrtelná byla zranění hlavy a hrudníku.

Pokud mají kronikáři pravdu, král Jan odjížděl naposledy za svého života z Prahy doprovázen posměšnými písničkami. V r. 1980 Praha svůj dluh slavnému králi splatila a přivítala jej, jak se na českého krále sluší a patří. Janův návrat překonal i ceremonie uvítání perského šáha. Na letišti stála nastoupena čestná vojenská jednotka, na schránu s jeho ostatky byla položena kytice červenobílých květů. Na triumfální cestě Prahou ho přišly pozdravit a poklonit se mu tisíce lidí.

Z Prahy král odcestoval zpět do rodného Lucemburku a sní svůj věčný sen v tamní katedrále. Byla to vskutku poslední cesta? U krále Jana si nemůžeme být jisti…

Zdroj: S využitím archivu ČT Iva Nakládalová