V nejstarších dobách se těla pohřbívala do jam vyhloubených v pouštním písku. Pokládala se na bok do polohy plodu s pokrčenýma rukama i nohama. Mrtvoly se tehdy ještě nemumifikovaly, někdy se ale zašívaly do kozí nebo gazelí kůže či do rohože. Okolo mrtvého pozůstalí rozložili několik předmětů, které používal (palety na líčidla, keramiku a šperky), což byla jeho výbava potřebná k přežití v záhrobí.

Tělo bylo přímým stykem s horkým a suchým pískem samovolně mumifikováno a vznikaly tak tzv. přírodní mumie. Jelikož hroby v té době nebyly na povrchu označovány žádnou výraznější nadzemní částí, ale pouze prostým písečným rovem, mohlo docházet ke znovuodkrývání již vysušených těl. Takto mohli Egypťané získat nejstarší informace o mumifikaci, jejíž postupy posléze zvládli a zdokonalili.

První rakve z proutí, dřeva nebo pálené i nepálené hlíny se objevily na počátku Archaického období. Těla se do nich ukládala skrčená, takže byly poměrně malé – jejich délka se pohybovala mezi sto až sto dvaceti centimetry. Byly oválné nebo hranaté, někdy měly víko tvořené prkny nebo hliněnou deskou. Občas také byla těla ukládána vsedě do velkých kruhových keramických nádob. Druhá taková nádoba pak mohla sloužit jako víko. Se započetím používání rakví vyvstala důležitost vysušení a dobrého uchování těla. Jak těla nebyla v přímém kontaktu se suchým pískem jako dříve, začala se rychle rozpadat. Egypťané tedy ve snaze těla zachránit přistoupili k mumifikaci.

Sarkofágy a rakve v období Staré říše a Střední říše

V období Staré říše se používaly hranaté rakve a sarkofágy, které se vyráběly z vápence, alabastru nebo žuly, řidčeji ze dřeva. Značně masivní schrány bývaly vytesány z jediného kusu kamene. Víka byla plochá nebo mírně vyklenutá s vyvýšenou okrajovou hranou. Stěny sarkofágů byly zdobeny polychromovanými reliéfy, které představovaly symbolické průčelí paláce. V druhé polovině Staré říše mohly být vnitřní stěny vápencových sarkofágů zdobeny pásem hlavních titulů majitele hrobky a jeho jmény.

Dřevěné rakve jsou charakteristické pro První přechodné období a Střední říši. Zesnulí tehdy byli pohřbíváni do jedné nebo do dvou hranatých rakví, které se pak vkládaly do sebe. Schrána byla zdobena zevnitř i zvnějšku. Ve výzdobě se obvykle opakovala tatáž témata, která se v jednotlivých oblastech jen mírně lišila. Namalované a vyryté formule měly mrtvému zajistit ochranu různých božstev, například boha království mrtvých Usira nebo jeho sester Esety a Nebthety, které ho střežily a vdechly mu život. Ležící těla se začala pokládat na levý bok, aby jejich obličej směřoval k východu.

Antropomorfní rakve ke konci Střední říše

Na vnější východní stěnu rakve se kreslily dvě oči vedžat, díky nimiž mohl zesnulý sledovat dění ve světě živých. Celá vnitřní část rakve byla zdobená malbami, které představovaly pohřební výbavu a potraviny, které mrtvý nezbytně potřeboval k životu v záhrobí. Na malbách bychom našli také sýpky s obilím. Šperky, vyrovnané suknice a sandály, džbány na podstavcích. Hustě psané sloupce hieroglyfů uváděly některé formule z Textů rakví, které měly být mrtvému pomůckou při jeho pouti. Za očima vedžat na vnitřní východní stěně rakve byly namalovány nepravé dveře, jimiž mohla duše zesnulého vstoupit do světa živých.

Na konci období Střední říše se objevily antropomorfní rakve, které měly tvar ležícího těla nebo mumie. Obecně se rozšířily teprve v Druhém přechodném období. Díky antropomorfnímu tvaru získaly sarkofágy či rakve nové poslání – mohly sloužit jako náhrada těla v případě, že tělo zmizelo. Oči vedžat jsou spojením oka lidského a oka sokolího. Symbolizovaly fyzickou celistvost a dobré tělesné zdraví. Často byly zobrazeny na amuletech, které chránily své nositele.