Sarkofágy a rakve - příbytky věčnosti

Slovo sarkofág pochází z řeckého sarkofagos, které znamenalo „to, co jí (co ničí) maso”. Kámen použitý na stavbu starověkých hrobů měl zničit těla, která nebyla spálená. Sarkofágy a rakve byly hlavní součástí egyptských hrobek. Umisťovaly se podél západní stěny pohřební komory a byly obkládány pohřební výbavou. Sloužily k uchování balzamovaného těla zesnulého.

Sarkofágy byly přitažlivé svou výzdobou i bohatstvím v nich obsaženým, a tak je lidé nakupovali a vystavovali, v horším případě rabovali a bezohledně ničili. Po celá staletí se hledači pokladů zajímali o egyptské hrobky, kteří se do nich vloupávali.

Doba vykradačů hrobek

Královské ani nekrálovské hrobky se nepodařilo uchránit před rabováním. Vykradači hrobek sarkofágy násilím otevřeli, uloupili zlato, šperky a cenné materiály a mumie zohavili. Vidina snadno vydělaných peněz samozřejmě lákala. Když byla roku 1898 objevena v hrobce KV35 Amenhotepa II. v Údolí králů jeho nedotčená mumie, přeslechlo se, že pod obinadly mumie jsou skryty poklady. V noci se do hrobky někdo vloupal, mumii zničil a odcizil jí zlaté šperky.

Na některých sarkofázích, např. na sarkofágu Thutmose III. nebo dvorní dámy Henuttaui, bylo dřevo částečně pobito zlatými plátky, které zloději bez skrupulí vytrhávali, čímž dřevo obnažili. Někdy usekávali mumiím ruce a nohy sekerou. Zločinci ušetřili jen pozlacené sošky božstev z obavy před jejich pomstou.

Sarkofágy nahrazovaly tělo

Staří Egypťané věřili, že je po smrti čeká druhý život a že své tělo potřebují, aby mohli pokračovat v životě v záhrobí. Sarkofág měl tedy pro ně velký význam, protože symbolicky chránil mrtvého. Byl obvykle hranatý a představoval příbytek věčností zesnulého.

Později se objevily antropomorfní sarkofágy a rakve, které měly nahrazovat tělo, podobně jako to činily sošky ukládané do hrobky. Rakve prodělaly svébytný vývoj a podle jejich tvaru a jednotlivých typů použitých zádušních textů je lze poměrně přesně datovat.

Obřad Otevírání úst prováděl buď kněz nebo nástupce faraona. Obřad neprobíhal na mumii, ale přímo na rakvi, která byla při tomto obřadu položena před vchodem do kaple. Kněz se pomocí modliteb, zaříkání a různých nástrojů snažil vrátit zesnulému jeho životní sílu. Pak Egypťané snesli rakev do hrobky. Často se stávalo, že někdo zabavil starší sarkofág a použil jej pro sebe. Jméno původního vlastníka, jehož tělo bylo zničeno, bylo vymazáno a nahrazeno jménem nového majitele. Byl to oblíbený prostředek, jak rychle a levně pořídit rakev!

Bohatá výzdoba

Sarkofág (vanu i víko) Egypťané zdobili nejrůznějšími výjevy, které mimo jiné znázorňovaly svět mrtvých a božstva, která měl mrtvý znát. Sarkofág i přes své omezené rozměry symbolizoval také vesmír. Proto se na jeho vnitřní stěny v některých obdobích zobrazovali bůh království mrtvých Usir, bohyně nebe Nut nebo putování Rea, boha slunce. Uvnitř sarkofágu někdy také byla vymalována postava Nut, jak přijímala zesnulého na svou hruď, a tak mu dávala naději na brzké znovuzrození.

Sarkofágy a rakve byly nedílnou součástí egyptské hrobky, jejich tvar a výzdoba se ale během staletí měnily. Tento vývoj nebyl dílem náhody – souvisel především s vývojem pohřebních zvyklostí a rituálů. Sarkofágy a rakve se vyráběly z nejrůznějších materiálů. Ty nejprostší byly ze snadno dostupných a laciných materiálů – z proutí nebo pálené či nepálené hlíny. Dřevo naopak bylo velkou vzácností a tomu samozřejmě odpovídala jeho cena. Sykomorové a akáciové dřevo bylo egyptského původu, cedr a jehličnany se dovážely z Libanonu, eben z Núbie. Často se také používal kámen – žula, čedič, vápenec nebo alabastr.

K výzdobě sarkofágů faraonů a členů královské rodiny se navíc používaly i vzácné kovy – zlato, které symbolizovalo božské tělo nepodléhající zkáze, nebo stříbro. Mezi nejkrásnější a nejznámější příklady kovových rakví patří bezesporu Tutanchamonova zlatá rakev či stříbrné rakve panovníků 22. dynastie nalezené na královském pohřebišti v Tanidě, z nichž vyniká rakev Šešonka l., zdobená sokolí hlavou boha Hora.