Na otázku jak přemoci stvoření, která žijí v záhrobí a jak se bez úhony dostat až do Usirova království najdeme odpověď v souboru říkadel nazvaných „Kniha mrtvých“. Egyptský název Knihy mrtvých byl „Říkadla pro vycházení na denní světlo.“

Jde o soubor náboženských textů na papyrových svitcích, které se umísťovaly nedaleko mumií nebo přímo na jejich obinadlech. Název „Kniha mrtvých“ se začal používat od roku 1842 a zavedl jej německý egyptolog Lepsius.

Rozbor hieroglyfů by vypadal takto:

Kniha mrtvých (Vycházení na denní světlo)vycházení
Kniha mrtvých (Vycházení na denní světlo)na
Kniha mrtvých (Vycházení na denní světlo)denní světlo

Výraz „denní světlo“ se ale nevztahuje ke dnům pro živé lidi, ale spíše k jakémukoliv principu světla, které je protějškem temnot, zapomnění, zhouby a smrti.

Kniha mrtvých – kniha dlouhá 24m

Knihy ukládané do hrobů nebyly totožné, protože každý si vybral zaklínadla, která se mu nejvíce líbila. Některé knihy jsou tedy kratší a naopak některé obsahují všechna nebo téměř všechna zaklínadla. Takovým příkladem je například Aniho papyrus, který je dlouhý 24m a široký 40cm. Svitky byly psány nejčastěji černým inkoustem v hieratickém (kurzívním) písmu. Nad textem nebo po celé šíři papyru byly viněty, které zobrazovali zemřelého společně s bytostmi ze záhrobí.

Kniha mrtvých se objevila v období Nové říše za vlády 18. dynastie, ale nešlo o výsledek spontánní tvorby. Většina zaklínadel vycházela z textů v sarkofázích z období Střední říše a ty se zase inspirovaly nápisy vyrytými do stěn podzemních prostor pyramid z doby Staré říše.

Stará kouzelná zaříkadla

Pořadí jednotlivých zaříkadel se v knize definitivně ustálilo během sajského období, které bylo pojmenováno podle nového hlavního města Sais. Z této metropole pocházeli panovníci 26. dynastie. Zaříkadla se obohatila o nová témata, která nejčastěji vycházela ze starých kouzelných zaklínadel.

Velmi známá je například formule č. 125 a její viněta, která obsahuje tzv. negativní zpověď („co má N říkati při vstupu do síně obou pravd“). V této síni zasedal Usirův soud, před kterým musel zesnulý přednést prohlášení o své nevinnosti: „Nezhřešil jsem proti lidem, (…) neznal jsem ničemnosti a nedopustil jsem se nepoctivosti, (…) nikdo nehladověl mou vinou, atd.

Negativní zpověď byla velmi dlouhá, protože zesnulý v ní uváděl asi 40 hříchů, které nespáchal a k tomuto seznamu se pak ještě vrátil a dále jej rozšířil. Vše vysvětluje druhá část této formule: „Co má N říkati při vstupu do síně obou pravd, aby zbaven byl všech hříchů, kterých se dopustil.“ Jinak řečeno – bylo jasné, že mrtvý zhřešil, ale přednesení formule před Usirem znamenalo očistu a potom mohl zesnulý vstoupit do Usirova království.