fbpx

Tell el-Jahúdíju, egyptsky Perrehermehetiunu (“Příbytek Rea severně od Héliopole”) nazývali Řekové Leontopolis, tedy stejně jako jiné město ležící severněji, které se proslavilo zejména za vlády libyjské dynastie.

Tell el-Jahúdíja spadala pod héliopolský kraj a byla pravděpodobně vybudována faraonem 20. dynastie Ramessem III. v místě, které bylo osídleno již za vlády 12. dynastie. Hyksósové rozhodně neudělali chybu, když se právě zde rozhodli vybudovat pevnost, kterou objevil anglický egyptolog W. M. Flinders Petrie. Tell el-Jahúdíja měla totiž výhodnou strategickou polohu, protože chránila Héliopoli a současně celý Horní Egypt.

V období Nové říše ohraničovala Tell el-Jahúdíju mohutná zeď prostor města dlouhý téměř 1km a široký 500 metrů. Ramesse III. nechal obdělat půdu v okolí města a tím přispěl k jeho rozvoji. Z malého městečka Tell el-Jahúdíja se postupně stávalo vyhlášené zemědělské centrum vyhlášené zejména ovocem a zeleninou. Tou dobou zde žilo asi 3000 obyvatel, mezi nimi bylo mnoho cizinců a zvláště Hebrejců.

Oniáš IV.

Za vlády Ptolemaia VI. Filométora rozkvétalo toto město nejvíce. Roku 147 př.n.l. ho požádal o ochranu židovský velekněz Oniáš IV. stojící v čele judských vojáků. Musel uprchnout ze své země kvůli nepokojům, které zmítaly Judskem od vraždy jeho otce Oniáše III., kterého nechal zabít syrský král Antiochos IV. Epifanés. Oniáš IV. byl udatný voják a judská armáda slíbila Egyptu věrnost.

Oniášovo sídlo rychle vzkvétalo. Ve městě nechal vystavět nádherný chrám, který byl napodobeninou chrámu v Jeruzalémě. Arabský název lokality Tell el-Jahúdíja znamená “Židovský pahorek”, což jen potvrzuje význam této komunity. Do chrámu chráněného pevností se vstupovalo po dlouhé rampě, která začínala za ohradní zdí a vedla na prostranství, odkud byl přístup do obou budov. Na konci hradeb Tell el-Jahúdíji se směrem do polí otevírala opevněná brána.

Východně od města se nacházelo pohřebiště. Hroby se hloubily do skalnatého podloží a těla uložená v hrobkách nebyla v souladu s judaistickými zákony nabalzamovaná. Pořečtěná židovská komunita měla v této oblasti pravděpodobně důležité postavení.

Dynastie Oniášů

První Oniáš z tohoto rodu byl židovským veleknězem v letech 321 – 300 př.n.l. Začal vládnout v Jeruzalémě krátce po smrti Alexandra Velikého. Jeho nástupcem se stal jeho syn Šimon Spravedlivý. Ten spravoval Judsko v letech 292 – 284 př.n.l., který zkrášlil a opevnil svaté město. Jeho syn Oniáš II. (židovský velekněz v letech 241 – 229 př.n.l.) se proslavil tím, že odmítl platit tribut Ptolemaiovi III. Euergetovi a tím na sebe pochopitelně přivolal jeho hněv. Aby se mu zavděčil, ujal se jeden z jeho synovců nevděčného úkolu vybírat pro Egypt tributy v Sýrii a Palestině.

Dalším v řadě byl Oniáš III., který působil jako velekněz v letech 200 – 167 př.n.l. Byl to moudrý vládce, ale syrský král Seleukos byl přesvědčený o tom, že velekněz ve svůj prospěch zpronevěřuje kněžskou pokladnici. Proto vyslal svého ministra Héliodora, aby chrám vyplenil. Ten ale úkol nesplnil a naopak svého panovníka zavraždil. Oniáše III. zbavil jeho funkce Seleukův následník Antiochos IV. Epifanés, který nechal Oniáše III. zavraždit. Jeho syn Oniáš IV. proto raději uprchl do Egypta.