fbpx

Pro Egypťany začínala Núbie (jinak také Země Kuš) u prvního kataraktu, jižně od ostrova Elefantina. Dnes se Núbie geograficky člení na Dolní Núbii mezi prvním a druhým kataraktem a Horní Núbii, která se rozkládala mezi druhým a čtvrtým kataraktem. Je známo, že tuto oblast dolní Núbie přičlenili k Egyptu již vládcové Archaického období, které přitahovaly především núbijské zlaté doly. Víme také, že za vlády 6. dynastie platila knížata malých národů žijících na březích Nilu tributy v podobě dřeva a vojáků – Núbijci totiž patřili mezi vyhlášené válečníky.

Faraoni vládnoucí v 1. přechodném období museli potlačovat nejrůznější vzpoury proti egyptské nadvládě, aby tak za každou cenu udrželi svou moc nad touto důležitou oblastí. Núbie byla významným dopravním uzlem mezi jihem a severem Afriky, kterým procházely všechny karavany mířící z jižněji položených zemí na sever. Navíc skrývala nevídaná bohatství – Egypťany zbožňované tvrdé a velmi odolné ebenové dřevo, zlato, slony, hrochy a nosorožce, z jejichž klů se zhotovovaly umělecké předměty, dobytek, kůže šelem, gumu, kadidlo, obiloviny, a v neposlední řadě také lacinou pracovní sílu. Núbijci byli často zaměstnáváni v pořádkových silách velkých měst jako Théby (Veset) nebo Memfida (Mennofer).

Cesta plná nástrah

Cesta do Núbie nebo z Núbie byla pro Egypťany plná nástrah. Oblast za jižní hranicí země, tedy za prvním kataraktem, pro ně byla velkou neznámou. Rozkládala se zde Núbie a dále na jihu velké království Kuš, které bylo odjakživa v rukou núbijských knížat. Odlišná byla i krajina. Útesy z červeného pískovce ustoupily skalním stěnám z černého křemence. Jejich nehostinnost ještě umocňovaly vysoké příkré srázy. Mezi nimi se vzdouvaly vlny řeky, narážející na kameny v ohlušujícím hukotu. Navíc tato území obývaly divoké kmeny, které bez váhání přepadávaly lodě vezoucí cennou kořist. Proto se egyptští faraonové snažili oblast kontrolovat vybudováním pevností.

Tyto pevnosti měly chránit karavany, které cestovaly podél řeky a vozily do Egypta svůj cenný náklad. Oblasti rozkládající se mezi prvním kataraktem a královstvím Kuš se nazývaly Vavat, Ircet, Sacu a Medžaj. Z doby Staré říše se dochovaly autobiografické nápisy hodnostářů, kteří sídlili na Elefantině, kteří byli pověřováni vedením výprav do Núbie.

Dolní Núbie

Dolní Núbie je hornatá a vyprahlá oblast, zcela odlišná od egyptské písčité krajiny. V suchém skalnatém kraji svědčilo o přítomnosti lidí jen pár obdělávaných polí. Nicméně zde bylo také mnoho zlatých dolů, takže faraoni neváhali vypravovat sem tažení i přes všechny těžkosti s tím spojené. Už od prvních faraonských dynastií Egypťané těžili zlato v dolech ve Wádí Allákí a žulu v lomech v Tušce. Pevnost Búhén (při druhém kataraktu) se stala prvořadým obchodním centrem. Později i přes četná místní povstání proti egyptským panovníkům dále upevnili své pozice králové 11. a 12. dynastie. Stavěli pevnosti a neustále posouvali hranice.

Faraon 11. dynastie Mentuhotep II. porazil kmeny z oblasti Vavat a Núbijce vzápětí naverboval do své armády. Ti se v ní díky své odvaze a zručnosti rychle prosadili. Panovníci 12. dynastie šli ještě dál. Senusret I. nechal vystavět mnoho pevností a založil nová obchodní centra mezi druhým a třetím kataraktem: v Mirgisse jižně od Búhénu a na ještě jižněji položeném ostrově Sai.

Na konci Střední říše bylo již v Núbii vybudováno 17 pevností, které zajišťovaly egyptskou nadvládu. V neklidném Druhém přechodném období se království Kuš na území Núbie osamostatnilo a dokonce se spojilo s tehdejšími nepřáteli Egypta, Hyksósy. Avšak na počátku Nové říše byla nadvláda Egypta nad Núbií obnovena. Thutmose III. nechal prorazit průplav, který umožňoval snazší plavbu prvním kataraktem.