fbpx

Starověké říše ke svému životu potřebovaly expanzi, protože jen tak se dal udržovat respekt vůči královské moci. To věděl i Dareios Veliký. Výboje znamenaly příliv otroků z dobytých území, rozšíření obchodních kontaktů a v neposlední řadě i odměny pro vojsko a dvořany.

Politika Dareia I. byla relativně úspěšná na Východě, kde posunul perské panství až k hranicím Indie. Naproti tomu na Západě se mu podařilo dosáhnout jen dočasných nebo vůbec žádných zisků. Začalo to tažením proti nomádským Skythům, kteří obývali kraje mezi Dunajem a Donem na dnešní Ukrajině. Dareios se proti nim vypravil kolem roku 513 př.n.l. a i když pronikl hluboko do jejich území, nedokázal je přimět k rozhodující bitvě. Nakonec raději odtáhl, aby se příliš nevzdálil od svých základen a zásobovacích tras.

Dareios Veliký neuspěl s řeckými městskými státy

Dareios Veliký
Podstatně hůř skončila konfrontace s řeckými městskými státy, ačkoliv zpočátku to na to vůbec nevypadalo. Prapůvod konfliktu sahá až do časů vlády Kýra Velikého, kdy Peršané ovládli mnoho řeckých osad v Malé Asii, které byly do té doby pod vlivem lýdské říše. Achaimenovská správa se sice vyznačovala mírností a tolerancí, řada objektivních i subjektivních příčin však maloasijské Řeky stavěla proti novým pánům – to v letech 500/499 př.n.l. vedlo k iónskému povstání obchodních osad.

Peršané odboj potlačovali několik let, dokonce kvůli němu zbudovali nové válečné loďstvo. Dareios Veliký se rozhodl kout železo, dokud je žhavé, a podmanit si i dosud nezávislé evropské Řecko, jehož samostatnost mohla podněcovat perské poddané k dalším revoltám. Jako záminka mu posloužil fakt, že povstání v Malé Asii podporovala dvě města v Evropě: Eretrie a Athény.

Válka nezačala příliš slibně – perské loďstvo ztroskotalo roku 492 př.n.l. u Athosu a vojsko se zapletlo do bojů s Thráky. Dareios musel urychleně zorganizovat výpravu novou, aby před soupeřem neztratil tvář. Při ní Peršané dobyli Eretrie a její obyvatelstvo deportovali do Elamu, střetnutí s Athéňany však pro ně dopadlo špatně – zkušený vojevůdce Miltiadés porazil a zahnal na útěk jejich vojsko v bitvě u Marathónu v roce 490 př.n.l. Přestože bitva neznamenala z vojenského hlediska pro Peršany žádnou katastrofu, velmi posílila řecké sebevědomí.

Problém s následníkem

Dareios I. již nebyl schopen v evropském Řecku znovu zakročit, i když se s přípravami na trestnou expedici začalo téměř okamžitě. Zabránily mu v tom nejdříve nepokoje v Egyptě a později i nemoc a smrt – zemřel v listopadu roku 486 př.n.l. Válku s Řeky musel chtě nechtě odkázat svému nástupci. Ale kdo jím má být?

Nejstarší Dareiův syn Artabazanés, jehož matkou byla dcera jednoho z účastníků převratu proti Gaumátovi, měl pocit, že právo prvorozenectví hovoří jasně. Mladší syn Xerxés zase tvrdil, že jeho k vládě předurčuje urozenější původ – byl synem Atossy, dcery Kýra Velikého.

Kromě toho je prý Artabazanés vlastně synem soukromníka, protože v době jeho narození Dareios ještě nebyl králem. Patrně pod vlivem Atossiným se Dareios přiklonil na stranu prince Xerxa. Šlo o jedno z jeho málo šťastných rozhodnutí – Xerxés měl příliš vrtkavou povahu na to, aby mohl řádně vládnout, o úspěšném potlačení řeckých rebelů ani nemluvě.